Stánky

Když jsem před třiceti lety vzal poprvé do ruky kytaru, byla to první písnička, kterou jsem uměl. D-G-D-G-D-A-D. Tak jsem ji tehdy, coby asi desetiletý kluk, hrál. Géčko bylo samozřejmě cikánské. Třetí prst jsem do něj přidal až o mnoho let později.

Tenkrát jsem netušil, kdo to jsou Brontosauři nebo Nedvědi. Za deset let jsem už měl doma všechna jejich elpíčka. Ze Stánků se zatím stala největší česká odrhovačka a Nedvědi nemohli chybět u žádného táboráku. Většinou se pokaždé našel někdo, kdo dokázal zahrát jejich písničky a tak se několikrát stalo, že jsme ve tři ráno ospalí žadonili, aby nám naposledy zahrál Slunovrat, Puškina, Tmu nebo Podvod.

Nevím, jestli se dnes Nedvědi ještě u táboráku hrají. Kdybych je tam ale slyšel, vrátil bych se v myšlenkách o dvacet let zpátky a dál vzpomínal. Jaké to bylo, když jsme tam kdysi zasněně seděli, zírali do ohně a s propletenými prsty se drželi za ruce.